pondělí 17. listopadu 2014

Mým sousedem je Krakonoš!

Léto. Prázdniny. Most. Po návratu z dovolené jsem si nepřála nic jinýho, než být v Mostě, doma, mezi svými kamarády. No, dva týdny v Mostě utekly jako voda a mě už čekala další cesta. Tentokrát do hor! Sehnala jsem si v Krkonoších brigádu, kde jsem dělala v hotelu za barem.



Cesta tam, taky nebyla přímo prímová, ale mýho pláče o cestách jste se načetli až až. Takže asi víte, jaký vztah k dálkovým autobusům mám. Nejdřív jsme se musely (já a teta) dostat do Prahy a z Prahy do Horního Maršova. V Maršově si nás už vyzvedlo auto a utahaný jsme se vezly až do Dolní Malé Úpy. Tam na nás čekal hotel! Jen jsem se stačila ubytovat, pelášila jsem na terasu, odkud mě vyhlížel kamarád (hlavní barman a číšník). Mezitím, co se mě snažil zaučit, jsem se kochala přírodou. Možná, kdybych se více soustředila na svou práci, šlo by mi pak to pivo natočit líp, ale to nešlo! Bylo to tam fakt nádherný. Strávit letní prázdniny na horách, bych přála každému. Zpátky k práci. Natočit pivo, aniž by příliš pěnilo, se zdá být lehké, ale fakt není! Můj první zákazník mi sice nic neřekl, ale z jeho výrazu šlo poznat, že ho to čekání na jedno pivo nebavilo. Nesměle jsem občas házela přihlouplé úsměvy, ale to taky moc nepomáhalo. Avšak, po půlhoďce zkoušení se to začínalo zlepšovat. Pak už jsem si přála, aby chodilo víc lidí, abych mohla ukázat, jak mi to jde, hahah. S malým pivem, jsem teda měla menší trable pořád. Ovšem, to nebyla veškerá náplň mé práce. Chodila jsem lidi také obsluhovat. Sem tam udělala nějaký kafíčko nebo prodávala zmrzku. Vždycky jsem si přála, dělat kopečky zmrzliny, řekněte mi, kdo ne?! (Ne, neříkejte.) Zkušenost parádní, jelikož jsem to měla přes známého, nebylo nutností tam být neustále, když jsem potřebovala někam jít, stačilo říct a skákl tam za mě někdo jiný. Byla jsem spíš takovou výpomocí. Ale vydržela jsem to tam až do zavíračky (21 hod). A když tam zrovna nikdo nepřišel, tak jsem si četla.



Další den ráno, mě pod balkónem vítaly ovečky. Byly takový můj budíček, hh. Dopoledne jsem měla volníčko, tak nás vzal kámoš do Pece pod Sněžkou. Těšila jsem se na to, jak zdolám Sněžku, ale nakonec jsme jeli lanovkou. Těšila jsem se, až ji aspoň sejdu, ale nakonec jsme to taky sjeli lanovkou. Hešteg lenoši. Každopádně to za to stálo! Ten česko-polskej výhled byl k nezaplacení. Samozřejmě, jsem neodešla, aniž bych si koupila pohledy a ještě je odeslala i s krkonošským razítkem! Taky jsem si odnesla menší suvenýr na klíče. Myslela jsem si, že bude nahoře fakt chladno, ale mýlila jsem se. Bylo příjemně, lehce foukal vítr a sluníčko občas na chvíli také vykouklo. No, ale měli jsme štěstí, jakmile jsme sjeli dolů, začalo poprchávat. Udělali jsme si procházku lesem, když jsme mířili do centra. Dostali jsme se k hlavní silnici, podél které vedla řeka a jako správná teenagerka si potřebuju vše vyfotit, včetně řeky! Snímky nic moc, ale tak proč nejít kvůli fotkám přes kameny a málem do řeky spadnout, že jo? A jelikož, jsem obrovský "fanoušek" dráh a všemožných rychlých atrakcí, vzal mě kamarád do Relaxparku na bobovou dráhu. Nijak jsem se nebránila, tak to byla v podstatě dobrovolná sebevražda. Po zdolání dráhy smrti (dobře, zas tak hrozný to nebylo, ale i tak jsem řvala jak píchlý tele), jsme výlet ukončili v protější pizzérce/kavárně/restauraci a pořádně se naobědvali! V tu chvíli se spustil pořádnej slejvák! Byla jsem ráda, že jsme zrovna nestepovali někde na vrcholu Sněžky. Chvíli jsme čekali, až déšť ustane, aby jsme mohli jet zpátky na hotel. Na hotelu jsem se převlékla do kultivovanějšího oblečení (červená košile s černou sukní) a šla se usmívat na terasu za bar. Úsměvy jsem rozdávala zas až do večera. Večer, jsem zavřela terasu a šli jsme na čaj dolů do penzionu pod námi, do Rusalky. Popíjet čaj, sledovat večerní přírodu, cítit borovice, to všechno mi stačilo k mé spokojenosti.


      





 "Bé", zaznělo opět pod balkónem. Když nespí ovečky, nespí nikdo, že? Ovečky.. lépe řečeno hladový stroje, vydávající bečící zvuky. Jakmile slyšely bouchat bednu s jídlem o jejich ohrádku, nastal maraton. Mohly se pozabíjet, jen aby doběhly k ohrádce jako první. Beran stačil ještě cestou zakopnout, smála jsem se ještě víc. Dobrá nálada hned po ránu se u mě jen tak nevidí. No ráno, vstávala jsem většinou tak na 9, abych ještě stihla snídani. Ale normálně bych vstala tak v 11, takže vlastně jo, je to ráno. Po snídani jsme se šly s tetou projít do lesíka, na který jsme měly z balkónu krásný výhled. Pozdravit souseda Krakonoše,  no moc jsme si s ním nepokecaly. Stydlín jeden. Dlouhý rozhovor se uchyloval ke konci a následoval výlet do nedaleké vesničky. Jako doprava nám sloužil dětský vláček, který zahlédnete i v zoo. Takový ten roztomilý, pomalovaný zvířátky. Něco pro mě... Začali jsme se blížit k vesničce a čeho jste si mohli všimnout jako první, byl obyčejný kostel, Kostel Sv. Petra a Pavla, zbarvený do černa. Poblíž se rýsovala menší hospůdka, vedle níž byly vybudované dětské prolejzačky. Nechyběla ani ohrádka s králíky. Jen jsme si v hospůdce objednaly něco k pití, nastal slejvák no.2. Já, v krátkých modrých šatičkách se slunečními brýlemi na hlavě, klepajíc jsem tiskla v rukou horký hrnek s čajem. Když se počasí uklidnilo a zas vysvitlo sluníčko, vydaly jsme se zpátky. Čekal mě pořádnej úklid na baru, všechno bylo překvapivě mokrý. Jakmile jsem všechno usušila, začlo pršet znova. Paráda! Přesně tohle se dalo čekat. No, co se dalo dělat, počkala jsem, až to přestane a šla sušit znova. Naštěstí už se déšť neopakoval. Večer jsme ukončili u táboráku a v noci mě čekala vířivka. Ah, bože na nebesích, jednou si tu vířivku taky pořídím, to si pište!



Poslední pracovní den. Seděla jsem za barem hledíc do nebe a přemýšlela o tom, jak odlišný je bydlet na vesnici. Miluju přírodu a tu pohodu, která na vesnicích převládá, ale jsem hold městský typ. Avšak sama si potřebuju občas od města odpočinout, odtrhnout se od stereotypního života a nemyslet na starosti. Na nebi prolétlo za celý den snad víc ptáků než přišlo zákazníků. Strávený den na baru, jsem opět spokojeně ukončila uvelebením ve vířivce, po které ještě následovala sauna. Hah, Tranová poprvé v sauně. Po tomhle se mi usínalo ještě líp.


Ráno jsem se vzbudila na snídani a po snídani si šla sbalit věci. Samozřejmě, bych neodjela, aniž bych se rozloučila s ovečkama. Tak zas někdy příště!