30. ledna, pátek.
Venku zase sněží.
Konečně.
Sedím za monitorem a dopisuju články z roku 2014. V hlavě prázdno a já zoufale vzpomínám, jak to vlastně loni bylo, abych to mohla v článcích hezky popsat. Můj pokoj opěvuje Weeknd a mé vzpomínání vyrušujou představy všeho, co mi zní v uších. Vločka po vločce mi dopadá na okno a odpoutává mě od reálnýho světa, dokud mi nezazvoní připomínka, abych si nakapala antibiotikum do očí. Zánět je trapnej, ale vyhrál. Vracím se k brýlím a schovávání za slunečními brýlemi tím pádem končí. Škoda, sledovat ostatní, aniž by si toho všimli, je celkem sranda.
Nemám, co dělat. Nemám nebo nechci? Nechci. Kdo jsem? Budí se ve mně Emily Strange a já se v tom jen vyžívám. Chodící tělo bez duše. Úsměv na tváři, kterýmu chybí radost. Odlesk očí v ostatních vyvolává otázky, zda je vše v pořádku. Ovšem. Nemám potřebu si stěžovat, neni na co si stěžovat, nevim na co si stěžovat. Klíč ke spokojenosti se nachází v hlavě a já ho našla, ale kde jsou dveře?