Být aktivní po měsíci je důsledkem mojí lenosti. Tak jsem se konečně odhodlala.
Jakmile skončila škola, a začaly prázdniny, se moje nadšení z odjezdu z Mostu zněkolikanásobilo. Ráno v pátek 4.7. jsem nastupovala do dvoupatrového autobusu, stále netušící, co za 24h peklo mě čeká. Říkám o sobě, že jsem přizpůsobivá a dokážu se vyspat všude, i na zemi, ale autobusový sedačky jsou fakt zlo. Když už jsem našla ideální nejpohodlnější polohu, začal mě po 5 minutách bolet zadek. Vždycky se našel nějaký problém. Po každých 4 hodinách jsme stavili na benzínkách. Ještě, že jsem se naučila na hodinách němčiny a francouzštiny včetně hovna taky Guten Tag, Danke, Auf Wiedersehen a Bonjour, Merci a Au Revoir, vypadám pak, že umím mluvit, dokud se mě na něco nezeptají a mně nezbývá nic jiného, než na ně vytasit svou angličtinu.
Skákala jsem nadšením, když jsme přejeli francouzské hranice (ovšem jen podvědomě, na venek jsem měla jedno pootevřené oko a byla ráda, že jsem cestu přežila). Bylo asi kolem páté ráno, do silnice zářila světla z billboardů a různých tabulí s názvy hotelů. Já se začala pomalu probírat a pozorovat okolí. Něco málo před osmou nás autobus vyhodil u hotelu a starejte se. Protože jsme se mohly ubytovat až v 1, nechaly jsme si kufry v zavazadlové místnosti a šly obhlídnout město. No vlastně spíš souměstí. Jsou to dvě města, nejsou nijak ohraničená. Já bydlela v Malgrat de Maru a vedle byla Santa Susanna. Zastavily jsme se v restauraci na oběd. Lepší lasagne jsem snad v životě neměla, talíř byl ode mě tak čistý, že by se na něj dalo servírovat nový jídlo. Jakmile jsem se zabydlela, prohlídla si pořádně hotel, jsem nešla nikam jinam než k moři, které jsme měli tak 50 metrů od hotelu. Nevzala jsem si ani plavky, chtěla jsem se vyloženě po pláži jenom procházet. Už na první dojem, jsem si Malgrat zamilovala.
Další den následovala prohlídka Malgratu. Ulice podél moře je zaplněná hotely a obchody, každej druhej španěl na vás křičí ¡Hola s fotbalovým dresem v ruce. Samozřejmě jsou všechny originální, žejo. Jako první jsem si koupila tričko s boží Rihannou a mám z něj i teď velkou radost. Pokračovalo to novýma šatama a džínama. Samozřejmě jsem myslela na své blízké a koupila jim takové pěkné náramky (jeden i sobě). A na co jsem myslela už při příjezdu byly pohledy. Zavedly jsme si ve třídě, že budem sbírat pohledy z různých míst, ať už po celém světě nebo jen v ČR, a věsit si je na nástěnky. Snad nejsem jediná aktivní. Nákupy sem, nákupy tam a peníze letěly už druhý den, jak jinak. Nákupní horečku jsem ukončila fláknutím sama sebe o lehátko u bazénu a byla jsem už jen ochotná dojít na večeři a do postele.
Jakto, že mě neprobouzí ostrý sluneční paprsky? Bylo první, co jsem si v pondělí ráno usmyslela. Odpověď jsem našla, jen co jsem se podívala z balkónu na zataženou oblohu. To přejde, doufala jsem. Ale nepřešlo, lilo celý den. Takže jsem většinu dne strávila v altánku u bazénu s kávou a Emilem Zolou.
Bála jsem se, že snad proprší celý týden, ale následující den se naštěstí vyjasnilo. Bylo úterý, to znamenalo trhy v Santa Susanně! Byly jsme zvědavé, jak se španělské trhy liší od těch českých. Kvůli trhům, byla v Santě uzavřená hlavní silnice a okupila jí řada stánků s oblečením. Levné to sice bylo, ale zas tolik se to od normálních obchodů z okolí nelišilo. Když jsme se vykličkovaly z davu lidí vydali jsme se tentokrát občíhat Susannu. Kolem hlavní silnice to opravdu žije, je tu více hezčích hotelů na lepší úrovni, ale když zajdete mezi domy neni tam nic. Až na krásný okruhák, ten mě zaujal už zdálky. Sochy lidí, držící se za ruku, stojící v kruhu. Kousek od hotelu stál malý nevýrazný bar Pub 13, v němž obsluhoval jeden boží barman. Skoro pokaždé se na mě hezky usmíval, když jsem procházela a já prožívala euforii. Ještě ten den jsme si k němu šly sednout a daly si něco k pití. Vůbec se mi od něj nechtělo odcházet, haha.
Čas plynul a uběhla půlka týdne. Večer jsem usínala s fotbalovými pokřiky německých fanoušků a ráno se probouzela jako pohoří. Po celém těle jedna hora vedle druhý, protože komáři. Na oběd jsme si zašly do pizzerky, která byla hned za rohem. Dala jsem si mojí oblíbenou, quattro formaggi (byla super). Po obědě jsem se přesunula k bazénu, kde byli opět již zmiňovaní němci. Podle mě jim bylo přibližně stejně jako mně. Těch 17, něktěrým možná i 20, ale víc ne. Bylo jich celkem dost a taky je bylo dost slyšet. Když neseděli u stolku a zrovna nezpívali hromadně německý hitovky, tak se shromažďovali u bazénu a na odpočítávání tam skákali, na to si hned tleskali, pískali, cákali a křičeli. A takhle to šlo každý, každičký den. Ale zas tam nebyla nuda a pár z nich vypadalo celkem dobře. Odpoledne jsem se opět vydala na procházku do Malgratu. Potkala jsem školku! Dvojice dětiček v uniformách, držící se provazu mezi dvěma vychovatelkami, v řadě za sebou a já jen zírala. Nevim, jestli víc na jejich roztomilost nebo jejich způsob vycházek.
O čtvrtku vám napíšu někdy příště. Ten den jsem absolvovala výlet do Barcelony, zkráceně to bylo skvělý a určitě mám v plánu se tam někdy vrátit! V pátek ráno jsem se probudila s bolestí hlavy. Tak jsem si vzala prášek a přehlížela to. Po snídani jsme se šly opalovat k moři. Moře bylo skvělý, voda příjemně studená a průzračná. Z jedné vody jsem se pak přesunula k té druhé, k bazénu. Tam se mi ale začalo dělat špatně. Bolel mě žaludek, nevim, co jsem mohla sníst, ale zvracet se mi nechtělo. Při rychlejšim kroku se mi zamotala hlava a každou chvíli mi byla buď zima nebo vedro. Jasnej úpal. Tak jsem ležela aspoň pod slunečníkem, poslouchala písničky a sledovala ty blázny německý.
Tak a byl tu poslední den, den odjezdu. Měly jsme mít do 10 vyklizené pokoje, sbalená jsem ještě sem tam koukala, jestli jsem něco nezapomněla. Naštěstí ne. Kufry jsme si odložily do zavazadlové místnosti a vyrazily na poslední nákup. Zašly jsme až na konec Susanny do kerfůru, koupit si něco na cestu, asi tak 2 km od hotelu. Poblíž byly vodotrysky, který se mi strašně líbily. Děti z toho teda mělý malý aquapark nejspíš, protože tam byly v plavkách a povalovaly se na zemi. Pořád mi nebylo nejlíp, ale tohle dokázalo na pohled zlepšit náladu. Když jsem se podívala k dálnici, obklopovaly ji kopce plných domků a vil, vypadalo to fakt krásně. Naposled jsem se kochala okolím.
Autobus měl odjíždět před 7 večer, byla bych se procházela dýl, ale pořád se mi chvílema motala hlava, tak jsme si šly lehnout k bazénu na lehátko. Čas vůbec neutíkal a já už se těšila domů, jen jsem se obávala cesty. Ta nakonec dopadla líp a trvala jen 20 hodin. Při přejíždění českých hranic jsem měla opravdu radost, že už jsem doma! Ale nemůžu říct že jsem si to neužila, bylo to 7 skvěle prožitých dní!
Po kulturním prožitku jsme se šly projít ke Karlovu mostu, kde nás v podstatě čekal další. Hudební kapela Electroshock - violoncello, housle a doprovod bedny. Jsou to božani, hlavně když spustili "I love Rock 'N' Roll", tak jsem si to zahoukání a potlesk, ke kterýmu se přidali i ostatní, nemohla odpustit. Přihodila jsem jim pár korunek a mířily jsme k Lennonově zdi. Těšila jsem se, až k ní dorazim, vykulim oči a moje rty spustí "wow", ale nic. Asi jsem čekala něco víc. Neříkám, že mě zklamala, co čekat od pografitovaný zdi, žejo. Pár zajímavých částí jsem si vyblejskla, ale pak je nejspíš promazala, protože jsem v telefonu našla jen jednu fotku. A co jsem slyšela o tom přebarvení zdi na bílo, tak mě to fakt rozesmálo, ale jsem ráda, že v tom lidi pokračujou dál!
