pátek 8. srpna 2014

Hurá na Pyrenejský poloostrov!

Být aktivní po měsíci je důsledkem mojí lenosti. Tak jsem se konečně odhodlala.

Jakmile skončila škola, a začaly prázdniny, se moje nadšení z odjezdu z Mostu zněkolikanásobilo. Ráno v pátek 4.7. jsem nastupovala do dvoupatrového autobusu, stále netušící, co za 24h peklo mě čeká. Říkám o sobě, že jsem přizpůsobivá a dokážu se vyspat všude, i na zemi, ale autobusový sedačky jsou fakt zlo. Když už jsem našla ideální nejpohodlnější polohu, začal mě po 5 minutách bolet zadek. Vždycky se našel nějaký problém. Po každých 4 hodinách jsme stavili na benzínkách. Ještě, že jsem se naučila na hodinách němčiny a francouzštiny včetně hovna taky Guten Tag, Danke, Auf Wiedersehen a Bonjour, Merci a Au Revoir, vypadám pak, že umím mluvit, dokud se mě na něco nezeptají a mně nezbývá nic jiného, než na ně vytasit svou angličtinu.


Skákala jsem nadšením, když jsme přejeli francouzské hranice (ovšem jen podvědomě, na venek jsem měla jedno pootevřené oko a byla ráda, že jsem cestu přežila). Bylo asi kolem páté ráno, do silnice zářila světla z billboardů a různých tabulí s názvy hotelů. Já se začala pomalu probírat a pozorovat okolí. Něco málo před osmou nás autobus vyhodil u hotelu a starejte se. Protože jsme se mohly ubytovat až v 1, nechaly jsme si kufry v zavazadlové místnosti a šly obhlídnout město. No vlastně spíš souměstí. Jsou to dvě města, nejsou nijak ohraničená. Já bydlela v Malgrat de Maru a vedle byla Santa Susanna. Zastavily jsme se v restauraci na oběd. Lepší lasagne jsem snad v životě neměla, talíř byl ode mě tak čistý, že by se na něj dalo servírovat nový jídlo. Jakmile jsem se zabydlela, prohlídla si pořádně hotel, jsem nešla nikam jinam než k moři, které jsme měli tak 50 metrů od hotelu. Nevzala jsem si ani plavky, chtěla jsem se vyloženě po pláži jenom procházet. Už na první dojem, jsem si Malgrat zamilovala.



Další den následovala prohlídka Malgratu. Ulice podél moře je zaplněná hotely a obchody, každej druhej španěl na vás křičí ¡Hola s fotbalovým dresem v ruce. Samozřejmě jsou všechny originální, žejo. Jako první jsem si koupila tričko s boží Rihannou a mám z něj i teď velkou radost. Pokračovalo to novýma šatama a džínama. Samozřejmě jsem myslela na své blízké a koupila jim takové pěkné náramky (jeden i sobě). A na co jsem myslela už při příjezdu byly pohledy. Zavedly jsme si ve třídě, že budem sbírat pohledy z různých míst, ať už po celém světě nebo jen v ČR, a věsit si je na nástěnky. Snad nejsem jediná aktivní. Nákupy sem, nákupy tam a peníze letěly už druhý den, jak jinak. Nákupní horečku jsem ukončila fláknutím sama sebe o lehátko u bazénu a byla jsem už jen ochotná dojít na večeři a do postele.


Jakto, že mě neprobouzí ostrý sluneční paprsky? Bylo první, co jsem si v pondělí ráno usmyslela. Odpověď jsem našla, jen co jsem se podívala z balkónu na zataženou oblohu. To přejde, doufala jsem. Ale nepřešlo, lilo celý den. Takže jsem většinu dne strávila v altánku u bazénu s kávou a Emilem Zolou.


Bála jsem se, že snad proprší celý týden, ale následující den se naštěstí vyjasnilo. Bylo úterý, to znamenalo trhy v Santa Susanně! Byly jsme zvědavé, jak se španělské trhy liší od těch českých. Kvůli trhům, byla v Santě uzavřená hlavní silnice a okupila jí řada stánků s oblečením. Levné to sice bylo, ale zas tolik se to od normálních obchodů z okolí nelišilo. Když jsme se vykličkovaly z davu lidí vydali jsme se tentokrát občíhat Susannu. Kolem hlavní silnice to opravdu žije, je tu více hezčích hotelů na lepší úrovni, ale když zajdete mezi domy neni tam nic. Až na krásný okruhák, ten mě zaujal už zdálky. Sochy lidí, držící se za ruku, stojící v kruhu. Kousek od hotelu stál malý nevýrazný bar Pub 13, v němž obsluhoval jeden boží barman. Skoro pokaždé se na mě hezky usmíval, když jsem procházela a já prožívala euforii. Ještě ten den jsme si k němu šly sednout a daly si něco k pití. Vůbec se mi od něj nechtělo odcházet, haha.


Čas plynul a uběhla půlka týdne. Večer jsem usínala s fotbalovými pokřiky německých fanoušků a ráno se probouzela jako pohoří. Po celém těle jedna hora vedle druhý, protože komáři. Na oběd jsme si zašly do pizzerky, která byla hned za rohem. Dala jsem si mojí oblíbenou, quattro formaggi (byla super). Po obědě jsem se přesunula k bazénu, kde byli opět již zmiňovaní němci. Podle mě jim bylo přibližně stejně jako mně. Těch 17, něktěrým možná i 20, ale víc ne. Bylo jich celkem dost a taky je bylo dost slyšet. Když neseděli u stolku a zrovna nezpívali hromadně německý hitovky, tak se shromažďovali u bazénu a na odpočítávání tam skákali, na to si hned tleskali, pískali, cákali a křičeli. A takhle to šlo každý, každičký den. Ale zas tam nebyla nuda a pár z nich vypadalo celkem dobře. Odpoledne jsem se opět vydala na procházku do Malgratu. Potkala jsem školku! Dvojice dětiček v uniformách, držící se provazu mezi dvěma vychovatelkami, v řadě za sebou a já jen zírala. Nevim, jestli víc na jejich roztomilost nebo jejich způsob vycházek. 



O čtvrtku vám napíšu někdy příště. Ten den jsem absolvovala výlet do Barcelony, zkráceně to bylo skvělý a určitě mám v plánu se tam někdy vrátit! V pátek ráno jsem se probudila s bolestí hlavy. Tak jsem si vzala prášek a přehlížela to. Po snídani jsme se šly opalovat k moři. Moře bylo skvělý, voda příjemně studená a průzračná. Z jedné vody jsem se pak přesunula k té druhé, k bazénu. Tam se mi ale začalo dělat špatně. Bolel mě žaludek, nevim, co jsem mohla sníst, ale zvracet se mi nechtělo. Při rychlejšim kroku se mi zamotala hlava a každou chvíli mi byla buď zima nebo vedro. Jasnej úpal. Tak jsem ležela aspoň pod slunečníkem, poslouchala písničky a sledovala ty blázny německý.


Tak a byl tu poslední den, den odjezdu. Měly jsme mít do 10 vyklizené pokoje, sbalená jsem ještě sem tam koukala, jestli jsem něco nezapomněla. Naštěstí ne. Kufry jsme si odložily do zavazadlové místnosti a vyrazily na poslední nákup. Zašly jsme až na konec Susanny do kerfůru, koupit si něco na cestu, asi tak 2 km od hotelu. Poblíž byly vodotrysky, který se mi strašně líbily. Děti z toho teda mělý malý aquapark nejspíš, protože tam byly v plavkách a povalovaly se na zemi. Pořád mi nebylo nejlíp, ale tohle dokázalo na pohled zlepšit náladu. Když jsem se podívala k dálnici, obklopovaly ji kopce plných domků a vil, vypadalo to fakt krásně. Naposled jsem se kochala okolím.


Autobus měl odjíždět před 7 večer, byla bych se procházela dýl, ale pořád se mi chvílema motala hlava, tak jsme si šly lehnout k bazénu na lehátko. Čas vůbec neutíkal a já už se těšila domů, jen jsem se obávala cesty. Ta nakonec dopadla líp a trvala jen 20 hodin. Při přejíždění českých hranic jsem měla opravdu radost, že už jsem doma! Ale nemůžu říct že jsem si to neužila, bylo to 7 skvěle prožitých dní!

#noshoeschallenge

Zdravím a doufám, že jste měli 1. srpnovou středu (ne)příjemnou jako já!

S kamárádkou jsme nevěděly, co dělat v tomhle mrtvým městě, tak jsme se rozhodly někam se projít. Protože svojí bláznivou kamarádku moc dobře znám, věděla jsem, že to nebude jen tak. Nejdřív jsme plánovaly jít k resslu, kde měly být poblíž jakýsi trubky a z nich bysme viděly na celé město. Kvůli vedru jsme to zakotvily jenom někde poblíž, hodily pár společných selfies a rozhodly se, že půjdem na sushi.


Cestou jsem potkala mojí lásku (@papayovak) s jejím psem, který mě chtěl mimochodem sníst, větším než jsem já. Zatímco jsme mířily k centru, mi kamarádka říkala, jak by chtěla zkusit nějakou výzvu. Najednou jednu z nás napadlo: "Co kdybysme prošly celé město bez bot?" Obě jsme s tím se smíchem souhlasily a tlemily se dalším absurdním nápadům. Vymyslela jsem cestu na Šibeník (park). Kamarádku dokonce napadlo zajít do tesca, jehož cesta vede přes Šibeník, takže jsme se domluvily a možná pobavíme i prodavače. Po (jako vždy) výtečném sushi jsme pelášily domů sundat boty, protože proč je táhnout v ruce, žejo. Pomocí svý aplikace Runtastic, která zaznamenává kromě běhu i další sportovní aktivity včetně obyčejné chůze, jsem odstartovala naší promyšlenou trasu a vyrazily jsme! Kráčely jsme sebejistě s hlavou nahoře a posmívaly se lidem zírajících na naše holá chodidla. Avšak smích nás přešel hned v parku. Po nějaké době, přibližně 2 km od startu, jsme se kroutily po každém druhém kroku, díky úžasnému chodníku plného kamínků různých velikostí. Po zdolání cesty smrti, jsme byly rády za normální hladký chodník či hebkou trávu.


V tescu jsme teprv poznaly, jak moc nás chodidla bolí. Nejvtipnější, ale bylo, že jsme tam koukaly po oblečení a vlastně jsme ani neměly boty. Zajímalo by mě, co si ostatní kupci mysleli. Z tesca jsme samozřejmě nevyšly bez čokolády, které se kamarádka vyžadovala. Cestou zpátky jsme to bez rozmyšlení vzaly jinudy, to peklo v parku jsem už nechtěla nikdy zažít. Střihly jsme to do centra a ukázaly své nahé dolní končetiny i tam. Čím víc jsme se blížily domů, tím víc jsme se nemohly dočkat, až po 8km cestě svý kejty ponoříme do vody a nebudem dělat nic jinýho než relaxovat. A taky to jsem udělala, ale upřímně pokulhávám ještě teď.


Zkuste si to taky a napište mi o tom, ráda si přečtu, jaké to bylo pro vás!

Love Lust Faith + Dreams tour // WN

Bylo to asi pondělí, kdy jsem zjistila, že za týden 30.6. mají přijet Thirty Seconds To Mars do Tipsport Areny v Praze. Mrzelo mě, že jsem to zjistila tak pozdě a ani jsem se po lístcích nesháněla, zato jsem si nezapomněla pobrečet na twitteru. Díky mojí aktivitě se mi ozvala jedna holka, že mi prodá lístek za 700,-. Nakonec jsem se s ní domluvila, peníze ji poslala na účet a lístek mi přišel akorát v pondělí! Z mýho okolí jsem bohužel nevěděla o nikom, kdo jede taky, ale i přesto jsem měla neskutečnou radost a těšila se!

Dorazila jsem k aréně chvíli po páté. U několika dveří už pár lidí stepovalo, ale moc jich nebylo. A co jsem se tak rozhlížela, tolik lidí v bílém zas nebylo, ale byla jsem ráda za každého, kdo se připojil. Měla jsem se tam sejít s jednou holkou z twt (@tavina75), ale bohužel jsem jí nepotkala. Uplynula hodina, dveře se pootevřely a postavili k nim zábrany. Lidi se hrnuli, hned jak viděli, že se dveře pohnuly, naštěstí jsem stála u konce tý zábrany. Hned jak tam dali zábrany, dveře zas zavřeli. Po pár minutách se šíleně rozpršelo, otevřela jsem deštník a doposud neznámý holky mi byly vděčný, že stojim zrovna u nich. Už jsem si přála, aby ten čas utíkal rychleji, protože historky těch lidí byly chvílema na zcvoknutí!


V 18:30 otevřely dveře dokořán a tlačenice započala! Jakmile jsem se dostala do dveří, zmateně jsem se rozhlížela, protože jsem tam byla poprvý. V zápětí jsem si všimla holky, která šla předemnou, že se někam rozeběhla, tak jsem běžela za ní (tak to dopadá, když jdete sami na koncert). Dostala jsem se do zóny standartního stání a rychle běžela k zábradlí, byla jsem 3. od zábradlí, což nebylo špatný. Avšak mít stání u pódia a dostat se úplně dopředu muselo být úžasný. Při čekání na kapely mi vážně nějakej parťák chyběl, protože stát tam sama stojí za prd, ale věděla jsem, že při koncertě už mi to bude úplně jedno. Čas ubíhal a sál se zaplňoval, jak předemnou tak za mnou. V 19:30 si Albert Černý se svojí 'novou' kapelou Lake Malawi stoupli před publikum a pokřikem uvítali Prahu. Jejich písničky jsem neznala, většina byla taková pomalejší, moc nic mi to neříkalo, ale nebyly špatný a on si to užíval. Než bych se zaměřovala na text písniček, jsem spíš sledovala jenom jeho. Na něho by mě bavilo koukat i hodiny. No, po půl hoďce brnkání na kytaru se s náma rozloučili a poděkovali.


Ve 20.30 se z repráku pustilo Birth, já s připravenou kamerou zběsile hledala odkud Jared vyjde a nic. V druhý půlce písničce tam už vstoupil s korunou na hlavě a mával s obří bílou vlajkou s modrým logem. Všichni řvali ze všech sil a on začal písní Night of the Hunter. Největší řev davu byl jednoznačně u This is War a za mě i u Conquistador. Záviděla jsem těm, kteří stáli u pódia, protože byla možnost, že si je vytáhne na pódium a že si jich tam vytáhl dost. Nejdřív jednoho kluka (Petr), poté i pár a malého kluka (Adam). Chudák malej mu ani slovo anglicky nerozuměl. Párkrát se nás ptal jakou písničku chceme teď, mohla jsem si skoro vykřičet všechny hlasivky, když jsem ječela Northern lights, ale nezabralo to. Mrzí mě, že ji nezahrál a to ani The Fantasy nebo Vox Populi. Zato akustika byla boží, hned jak popadl kytaru, zazpíval první tóny, jsem se slzami v očích zvedla papír s Thank You. Otáčela jsem se a dost lidí ten papír taky mělo. Celková show byla neuvěřitelná, ať už obrovské balóny (kterých jsem se díky mé maličkosti ani nedotkla), pestrobarevný reflektory nebo miliony bílých konfet. A nakonec při závěrečné písni Up In The Air si přizval na pódium minimálně 20 lidí. Slyšela jsem jen jak volá do mikrofonu "You wanna come? Here? You can" nebo " Yes, you too, yes, you, you"! Jeden z dalších skvělých koncertů mám za sebou a nemůžu se dočkat příštího!

White night v Praze

Protože se blížil koncert 30STM a já zjistila, že na něj jdu 4 dny před koncertem, chtěla jsem si zjistit nějaké info. Dočetla jsem se, že nějaká skupina fanoušků plánuje WHITE NIGHT. Přišlo mi to jako super nápad a najít něco bílého v šatníku mi nepřipadalo jako problém. Dále jsme si měli připravit cedule s nápisem THANK YOU a vytáhnout je při akustice.

V sobotu jsem se prohrabávala v šatníku a byla jsem úplně zoufalá. Když jsem našla něco v bílým, nepřišlo mi to vhodný. Na facebooku někdo vyráběl trička a jedno se mi zalíbilo. Bylo na něm napsáno Closer to the Edge. Chtěla za něj 350 Kč, což neni moc. Inspirovala jsem se a rozhodla se, že si vyrobím vlastní. Neměla jsem s tím zatím žádné zkušenosti, tak jsem se na tu komedii docela těšila.


Sháněla jsem jakýkoliv obyč bílý tílko, zašla jsem do NYeru, protože tam většinou takový věci mají a celkem za levno. A měla jsem pravdu! S tílkem v tašce jsem s radostí pelášila domů, abych se mohla pustit do výroby. Protože jsem idiot a spoléhala jsem se na lihovku, kterou jsem doma ani nenašla, litovala jsem, že jsem si nepořídila barvu na textil. Nakonec jsem našla černou fixku a doufala, že se po chvíli nevypíše. Dalo mi přibližně hodinu škrtání náčrtů, vyhazování papírů než jsem se rozhodla pro tak prostý obrázek. Změřila jsem si rozměry stran trika a jak velký bych to asi chtěla mít. Podle pravítka jsem to znova překreslila, obtáhla, položila pod triko a jemně tužkou obtáhla. Pak už jsem jen velmi pomalu a opatrně obtáhla tužku fixkou a bylo to! Měla jsem fakt radost, nevypadalo to vůbec zle. Vypadalo to jednoduše, nebylo to nijak přeplácaný a to se mi líbilo. Kdyby to nebylo fixou, tak bych ho mohla nosit i normálně. Ale takhle to je max. na 2 použití a doufat, že v něm nezmoknu, jinak by bylo úplně v háji. K tílku jsem si vybrala bílý kraťasy s bílou krajkou, riskovala jsem docela, že před arénou umrznu, ale nic jinýho v bílým jsem neměla. No a při mým štěstí jsem si je stejně zapomněla doma a vzala si sebou jen světle modré. Tak jsem si nakonec vzala ty a k nim světle modrou džísku. Spokojeně jsem vyrazila k aréně a doufala, že lidí v bílém bude dost.

nečekaně povedený výsledek :)

Tim Burton a jeho svět


Ve čtvrtek 29. května 2014 jsem navštívila galerii hlavního města Prahy, kde byly vystavené práce Tima Burtona. Jelikož to byla školní akce, měli jsme se sejít v 7:45 vedle horní budovy gymnázia a v 8:00 byl odjezd. Když jsme kolem půl desáté dorazili do Prahy, nebylo moc hezky, ale kdo měl deštník, tak si nemohl stěžovat. Navíc se strašně ráda ukazuju se svým deštníkem na veřejnosti. Je průhledný s vínovými pusinkami, takže jakmile se vyskytne možnost, neodcházím bez něj! V 10:00 začala prohlídka celé výstavy, měli jsme 2 hodiny času.


Bylo toho opravdu hodně k vidění. Od loutkových postav až k samotným Burtonovým filmům, které byly k dispozici na
každém patře, hlavně ve sklepě. Zajímavé byly také suvenýry, které jsme si mohli zakoupit v malém obchůdku cestou do sklepa. Rozpoznala jsem ty nejznámější filmy jako Mrtvá nevěsta nebo Ukradené Vánoce. Zastavovala jsem se u jednotlivých obrazů a žasla, co všechno dokázal Burton vymyslet. Snažila jsem se pár výtvorů vyfotit, ale bylo to tam zakázané a ob místnost střežili hlídači. Tak jsem vyvinula své špionské schopnosti a tajně fotila, co se dalo. Jedna emo hlídačka si toho všimla, koukala na mě, jak na vraha, ale nic neřekla. Nakonec jsem spokojeně odpochodovala s kamarádkami do sklepa, kde jsme prohlídku ukončily u filmu "Mars útočí", který se pouštěl od 11:00. Jediný, co mě na něm zaujalo bylo to, že tam hrála Sarah Jessica Parker, ale stejně jsem u něj usla. A vadilo mi, že k němu ani nepustili české titulky. Většině jsem sice rozuměla, ale chodily tam i různé děti a pochybuju, že tomu rozuměly. Ale jsem ráda, že jsme dostali tu možnost výstavu navštívit.


Po dvouhodinové prohlídce, jsme dostali volný rozchod po Praze, který doprovázel jemný a chvílemi i prudký déšť. Minimálně čtvrtina lidí měla už velký hlad, takže většina směřovala do nejbližšího fast foodu. V tom druhém případě měli nakráčeno jako obvykle k obchodu s oblečením. Já si koupila kafe z kavárny u Broadwaye, bagetu z boulevaru a spokojeně jela domů.

A LOVE LIKE TOUR ♥

Jakmile jsem zjistila, že se sem hoši z All Time Low zase ženou, nemohla jsem si je nechat ujít!

Protože to bylo během týdne, přesněji ve středu 26.2., musela jsem to nějak domluvit doma i ve škole, naštěstí to šlo bez problémů. Večer před koncertem jsem se tak těšila, že jsem nemohla nedočkavostí usnout. Ráno jsem prohrabala celý šatník a lámala si hlavou, co si vzít na sebe, jelikož jsem na žádným koncertě dřív ani nebyla. Na oběd jsem se stavila v mekáči, ve kterým jsem měla takový štěstí, že jsem tam potkala učitele ze školy, který na ten den plánoval písemku. Nebyl moc nadšenej a já se na něj jen přihlouple usmála.


Kluci mě vyzvedli před barákem kolem druhé, pustili jsme si ATL a spokojeně jeli směrem na Prahu! Po příjezdu jsme se šli najíst do Palladia (z fotky jde poznat, že skupinový selfie nejsou mojí parketou).

Čas utíkal a my jsme přecpaní pomalu mířili do Roxy. Před klubem už se celkem tvaroval hustý dav, ale nebylo to tak hrozný a nenapádně jsme se mezi něj vecpali. Jakmile se otevřeli dveře, začlo šílenství. Lidi se tlačili, mačkali a nadávali na sebe. Zázračně jsem se dostala ke dveřím a pak už to bylo snadný. Dala jsem si věci do šatny a společně s klukama běžela k pódiu. Tipla bych si, že jsme stáli tak v 10. řadě. Za hodinu se to už celé zaplnilo a na pódium nakročila britská předkapela Blitz Kids. Nebyly vůbec špatní, ale protože jsem jejich písničky neměla moc oposlouchaný, nebylo to ono. Ovšem nemůžu nezmínit, že hlavní zpěvák byl fakt kus. Rozloučili jsme se s nimi s velkým potleskem a netrpělivě vyhlíželi ATL.


Uběhla další hodina a na pódium už se vrhli kluci z kapely. Spustil se křik, řev, jásání a s tím i první akordy uvítací písně Do you want me (Dead?). Zatímco na pódium lítaly podprsenky různých barev a velikostí, jsem lítala i já. Dav byl fakt šílenej a neustále se tlačil a já to schytávala. Avšak díky těm bláznům jsem se jakýmsi způsobem dostala uplně dopředu a užívala si to ještě víc. Při akustice to dokonce jednu holku dostalo natolik, že ji v mdlobách musela odtáhnout ochranka. Vůbec se jí nedivim. Díky tomu dusnu mi bylo taky každou chvíli na omdlení. Proto jsem byla šíleně vděčná akustickým písničkám, protože lidi doslova stáli v klidu a jen zpívali, mávali rukama a já mohla zvolna dýchat. Nestěžuju si, jen při normálních písních jsem věčně skákala, vyřvávala texty a na dýchání nebyl čas. Při písni Timebomb si vybíral Alex lidi na pódium, natahovala jsem ruku co nejvíc to šlo, ale nevšim si mě. A jako na potvoru si vybral zrovna kluka, kterej stál přímo těsně za mnou!! No co. Koncert kluci ukončili klasikou Dear Maria, count me in a po dohrání vyhazovali do sálu trsátka. Lidi se o ně rvali jak o život a dokonce kamarád měl to štěstí a jedno našel, radost mu vyzařovala z očí a já ji sdílela s ním!



Byla to opravdu neuvěřitelná noc a navždy na ní budu vzpomínat. Jakmile se tu znova ukážou, budu rozhodně při tom!

Bonjour!

Tak tu mám jeden z dalších throwbacků! Tentokrát to byla dějepisná exkurze ve Francii a Lucembursku.

Byla to sobota 21.9. 2013, kdy jsme se měli v 17h sejít u sportovní haly. Plynul čas a už jsme se všichni shromáždili v autobuse. Luxusně vybavený autobus, který nás měl dopravit do Paříže a dál, měl prý den před odjezdem 'nehodu'. Nebo aspoň takhle nám to bylo řečeno. Byla jsem trochu zklamaná, ale nepřekvapilo mě to.

Po dlouhý únavný cestě a všelijakých akrobatických pozicích jak na sedačkách, tak pod nimi a v uličce jsme dorazili v půl 7 ráno do Paříže. Většina z nás rozespalá, neupravená a napůl vnímající okolí.
Ano, přesně v tomhle stavu jsme se měli
procházet po skvělé Paříži. Avšak,
jenom co jsem vystoupila z autobusu,
jsem oživla jako by mě někdo polil ledovou vodou.
Byla jsem schopna vnímat vše kolem mě, bohužel i několik černochů, kteří mi neústupně vnucovali klíčenky s eiffelovkami.

Jako první jsme namířili k eiffelovce. Jsem ráda, že jsem byla jasně pro, protože holkám to bylo jedno. Čekaly jsme ve frontě jen půlhodiny a už se rozrůstala fronta a tvořila obrovskou spirálu. Uběhla další hodina a už jsme jely výtahem nahoru. To byl pohled! Vážně to byla krása,
za poplatek jsem si to prohlídla i dalekohledem a našla pravou pařížskou sochu svobody!
Poté jsme se zastavily v kavárničce na snídani a zbytek dne, protože byla neděle a obchody byly zavřené, jsme strávily prohlížením Vítězného oblouku, katedrály Notre-Dame, kolem které bylo tolik holubů, že spousta z nich se posadila na nás. Přímo před katedrálou byl dav lidí, mezi nimiž byly něktěří s cedulemi "HUG ME" společně s kamarádkou jsme se vrhly s úsměvem na jednoho fešáka. Objal nás tak silně a pak nám ještě za to děkoval. Doteď mě mrzí,
že jsem se s ním aspoň nevyfotila, ale nikdy na něj nezapomenu! Jak jsme bloudily uličkami, narazily jsme na zámečkový most, kam si může každý zamilovaný pár přicvaknout svůj zámek se jmény jako důkaz věčné lásky. Sladký, že?

Ke konci dne jsme se ubytovali v útulných hotelech. Další den následovala Remeš, a jelikož bylo pondělí, tak hned po návštěvě další katedrály, jsme se s holkami rozlítly do všemožných obchodů. Hmotnost peněženek se snižovala, za to počet tašek se navyšoval.

Předposlední den jsme jeli do Lucemburska. Na to, že je na mapě velmi drobné, se mi velmi líbilo. Všude po městě byli rozmístěny sochy slonů různých barev. Po návštěvě další pevnosti jsme s radostí zavítaly do drobné kavárny v uličce, a i přes nepříjemnou obsluhu jsem tam byla spokojená. Pancaky byly vynikající a o kávě nemluvě.

Francouzsky o moc líp neumím, ale zážitek to byl skvělej!

Pravá tvář jihovýchodu // throwback 2013

Léto začalo a byl pravý čas vytáhnout paty ven a ještě dál! Tentokrát vám popíšu návštěvu jihovýchodní Asie, kterou jsem uskutečnila společně se svojí rodinou



Cesta do Vietnamu trvá opravdu dlouho, 18 hodin. Letěli jsme přes Rusko, kde jsme přestupovali na jiné letadlo. Málem jsme díky hladu a frontě v Burger Kingu nestihli let, ale nakonec nám štěstí přálo. Jestli počítáte někdy s tím, že se v letadle prospíte, tak nedoufejte. Prostřídala jsem na sedačkách asi tak všechny možný polohy, které na světě existují a žádná nepomohla. Ale přece jenom na každé sedačce byly k dispozici monitory s filmy, hrami a muzikou.

Cizí lidé, odlišná kultura, jiné prostředí, tohle všechno vám dojde teprve, když to zažijete na vlastní kůži. První, co do mě narazilo, bylo dusno, který by se v tu chvíli dalo snad i krájet. K moři jsem se dostala až po zdolání nekonečno návštěv všemožných příbuzných. Ubytování u moře se zdálo útulné až na hmyz, který si se mnou hrál v každým hotelu na honěnou. Po strávení odpoledne u vody jsem se rozhodla, že tam budu chodit jen ráno. Tím narážím na odpadky pohozené po celé pláži. Přirovnala jsem je k malým písečným krabům, až na to, že se po obědě ukážou, ale už nezmizí. Nad tím jsem mávla rukou a raději se kochala palmami, mořem a jeho ostrovy.



Několik dní strávených ve městě ve mně vzbudilo smíšený pocity. Jedním slovem chaos. Vietnamci mají velmi zajímavý dopravní systém. Každopádně uvidíte tak sto motorek, které jezdí různým směrem a vzájemně na sebe troubí. Auta potkáte max. 2x za hodinu. Turistů je tam spoustu a rozeznáte je snadno, čekají u silnice, až budou moc přejít.




Uchvacující bylo sledovat přírodu a její krásy. Udělali jsme si jednodenní výlet k jezeru, které bylo obklopeno skalami. V tu chvíli mi došla slova a jen jsem se rozhlížela. Celé jsme si to prohlídli v loďce. Po nějaké době se pořádně rozpršelo, tak jsme si koupili pláštěnky a pádlovali jak o život.



Měli jsme také tu možnost zajít do zábavného centra, kde byly samé atrakce jako kolotoče, paintball, horská jízda, laser game a plavecké areály. Nejvíc mě však zaujal strom přání. Za menší poplatek jste si zakoupili kus krepového papíru, na který jste napsali své přání a pověsili ho na libovolnou větev. Je mi jedno, zda se mi přání splní, ale jednou se tam vrátím a podívám se, zda tam pořád visí.