Byl pátek, 22. srpna a já přijela za sestrou do Petřin. Nejen, že mi sehnala lístky, zařídila výlet, taky připravila program před odjezdem s překvapením od jejího kamaráda. U Smíchova jsme se sešli se zmiňovaným kamarádem, popřál mi a předal květiny s překvapením. Překvapením byly modré balónky. "Aha, děkuju!" bylo mojí reakcí na balónky. Ségra se pousmála a odvětila, že je dobře, že o tom nevím. Můj obličej stále dával najevo nechápavý výraz. Do toho vytáhla telefon, kde mi ukázala událost, která se měla konat během koncertu Lady. Vhození modrých balónků do vzduchu během určité písně, hned mě pohltila radost a na koncert jsem se těšila ještě víc. Jen, co přišel další sestry kamarád, vklouzli jsme do Cinestaru a koupili lístky na film Sex tape, který zrovna dávali. Šíleně jsem se na něj těšila, protože úžasnou hereckou dvojici Jasona Segela a Cameron Diaz jsem poznala už ve filmu Bad Teacher. Bohužel mě ten film docela zklamal a litovala jsem, že jsme radši nešli naproti do Cinema City na Lucy, která se pouštěla ve stejnou dobu. Během velké debaty o tom, jaká to byla kravina, jsme pomalu mířili do čajovny. Po velkým odpočinku u vodní dýmky jsme se přesunuli opět ven a začali hledat místo odjezdu. Zmatek, vztek, hlad a zoufalost. Aneb jsme to nemohli najít.10 minut před odjezdem jsme tam naštěstí dorazily a nahlásily jsme se. Kámoš se s námi rozloučil a my nastoupily do autobusu.
Urghhhh. Zlámaná, se po aspoň hodinovém spánku ve 4 ráno probouzím a co to? Vidím hory ztrácející se v mlze a nemůžu se tohohle pohledu nabažit. Ano, zrovna jsme přijely do Itálie. Po hodině se už v krajině rýsovaly malé vesničky, řeky a z oblohy vycházely první paprsky. Jenže, jen co jsme přijely do Bibione, nastal obrovský slejvák. Trochu jsme s tím počítaly, ale přece jen doufaly v to lepší. Smutně jsme vytasily deštníky a vyrazily do města. Po krátké prohlídce jsme hladové zakotvily v Gregori Caffé. Mezi objednávkami se otázka "What is the Wi-Fi pasword?" samozřejmě neztratila. Bylo něco málo po desáté a na ulici spadla (prozatím) poslední kapka. Sluníčko nikde, ale situace jsme hned využily a vydaly jsme se podívat na pláž. Asi jsme zešílely, teplo vážně nebylo, ale my jsme se nechaly unést mořem a převlíkly se do plavek. Voda byla překvapivě příjemná a my jsme si pořádně zablbly!
V jednom jsme se ségrou stejné a to v tom, že hladové nejsme jen, když jsme nemocné. Zvuky alarmující, že bychom mohly taky zas něco zakousnout, se nedaly přeslechnout. Usušily jsme se a převlíkly. Zatímco jsme si prohlížely město, největší pozornost získaly restaurace různého druhu. Toulaly jsme se od jedné k druhé a nemohly si vybrat. Nakonec jsme zavítaly opět do Gregori a daly si snídani no.2. Po vydatné snídani jsme si šly konečně v klidu prohlídnout město! Zjistily jsme, že čím dál jsme šly, tím více jsme narazily na známé obchody jako jsou Calzedonia nebo Tally Weijl. Ale chtěly jsme se spíš podívat po nějakých památkách nebo zajímavějších místech než jsou obchody. Zastavily jsme se v info centru a popadly mapu. No, kromě kostelu, pláže, lunaparku a jednoho náměstí, tu nic víc nebylo. Tak jsme se rozhodly, že se půjdeme podívat k tomu kostelu. "Já chci mapu, já nás tam zavedu!" říkám sestře a silně tisknu mapu. "Jak chceš." odvětí. Tak, nebýt mě, tak se nedostanem na místa, kam jsme se dostaly, protože jsme se totálně ztratily. Ségra zuřila a já se smála. Křičela a já se smála víc. Zmatek, vztek a zoufalost. Již po druhý. Nakonec jsme se zeptaly kolemjdoucích, ať nám ukážou cestu k pláži. Cestou k pláži se mnou ségra nepromluvila ani slovo a já v sobě tiše držela zbytky smíchu. A hele! Kostel S. Maria Assunta! Hodila jsem pohled na ségru a lehce se pousmála. Ona se na mě zamračila, ale pak se usmála taky. Tak jsme byly spokojené, viděly jsme taky něco jiného než obchody. Dokonce konečně vysvitlo sluníčko! Tak jsme odkráčely zpátky na pláž a v plavkách skočily do moře!
Čas utíkal jako voda a my jsme se přesunuly opět do města. Teď už jsme se jen vyloženě procházely a nakoukly do několika krámků, nakoupily pohledy a různý maličkosti, který se nám líbily. Hlavní třída se plnila tolika lidmi, že bylo zázrakem, když jste do žádného člověka každou půlhodinu nenarazili. Ovšem, když to byl nějaký fešák, tak nebudu říkat, že to nebylo záměrný, hh (dělám si srandu). Ale pár pěkných hošanů kolem opravdu prošlo. Klasicky ten vyšší tmavovlasý typ se strništěm je mojí slabostí. Kap, kap, kap. Kapka na nose. Kapka na čele. A bylo to tu zas. Slejvák. Výborně. Tak jsme zalezly do nejbližšího krámku a čekaly, až se to uklidní.
Jen, co se uklidnilo počasí, se pomalu začínalo stmívat a mně v letních šatičkách začala být pořádná zima. Tak jsme se rozhodly zajít si na večeři, abysme pak v autobuse neměly hlad. Zvolily jsme Wunderbar RistoPizza, kterej jsem koutkem oka sledovala pokaždý, když jsme šly kolem. Bylo teda šíleně narváno, ale jeden stůl se tam pro nás našel. Po nás vcházely asi další tři skupiny lidí, který musely na stůl počkat, takže jsme měly ještě docela štěstí. Lasagne jsem odmítnout nemohla a udělala jsem správně, byly výtečný. Jídlo v sobě, úsměvy na tváři a s plnými bříšky jsme se odkutálely na náměstí. Na náměstí měla nějaká skupina koncert, jestli jsem dobře rozuměla, tak zpěvačka zpívala francouzsky. A když mluvim o ní, tak byla upřímně nemožná. Instrumentál naopak perfektní, ale k sobě to opravdu nešlo. Po chvíli se to už nedalo vydržet, navíc jsme měly poslední půlhodinu, tak jsme šly pomalu k autobusu. Náhodou u parkoviště stál Lunapark. Mrkla jsem na ségru, abysme poslední centíky utratily tam, a prošlo mi to! Ruské kolo a vodní dráha. Jedním slovem žůžo! Já moc nejsem na tyhle kravinky, co se týče kolotočů, horských drah a tak, protože se mi z toho dělá špatně, ale tohle bylo v pohodě. Když to není nic příliš rychlýho, tak jsem v klidu.
Teď už nás čekala pouze dlouhá cesta plná zoufalých výkřiků, jak nás všechno bolí a že už nikdy nepojedeme autobusem takhle daleko. To známe, tak zas příště!
V Bibione jsem byla před lety a nezměnilo se snad vůbec nic! Jen ty obchody si nevybavuji :D
OdpovědětVymazatdivila jsem se hele, ale byly fakt až dál :D
Vymazat