27. března, dopoledne.
Kapka po kapce mi klouzala po deštníku, zatímco jsem byla součástí dějepisné exkurze v Polsku. Po dlouhé cestě jsme tam konečně stáli. Tam. V Osvětimi. Počasí tomu akorát dodávalo tu pravou atmosféru. Kromě nepopsatelný atmosféry mě taky obklopovala spousta cizích lidí a mezitím, co jsem byla zmatená, kudy se mám kam dostat, snažila jsem se aspoň držet u své skupiny lidí.
Po kontrole, která probíhala hned, jak jsme vkročili do vchodových dveří, jsme se sluchátkami v uších, pomocí kterých jsme mohli slyšet slova průvodkyně, následovali její kroky. Zpovzdálí jste mohli vidět, jak na vás čeká brána se slovy - Arbeit Macht Frei, a několik zděných přízemních budov. Projít tou bránou bylo jako cestovat v čase, přeneslo vás to v mžiku do minulosti. Na místo, kde bylo zavražděno více než milion lidí jen proto, že byli jiné rasy nebo náboženství.
Došla mi slova.
Přecházeli jsme z místnosti do místnosti, z budovy do budovy. Už jen portréty všech těch lidí na zdech mi naháněly husí kůži. Nemluvě o plynových komorách nebo spalovacích pecích. Portréty, tašky, boty, oblečení, vlasy.. žen, mužů a dětí.
Jakmile jsem si utřela slzy po prohlídce koncentrační tábora Auschwitz I, byli jsme převezeni do ještě rozsáhlejšího a vlastně největšího vyhlazovacího tábora Auschwitz II - Birkenau (Březinka). Vchodem tzv. bránou smrti vedly dlouhé koleje, které byly konečnou zastávkou transportů. Po pravé i levé straně bylo stavěné oplocení. Oplocení mělo pod svým dohledem ty nejhrůznější činy, které se mohly v táborech odehrát.
Při odchodu se ve mně hromadily smíšený pocity a já byla ráda, že odtamtud odcházíme.
Kapka po kapce mi klouzala po deštníku, zatímco jsem byla součástí dějepisné exkurze v Polsku. Po dlouhé cestě jsme tam konečně stáli. Tam. V Osvětimi. Počasí tomu akorát dodávalo tu pravou atmosféru. Kromě nepopsatelný atmosféry mě taky obklopovala spousta cizích lidí a mezitím, co jsem byla zmatená, kudy se mám kam dostat, snažila jsem se aspoň držet u své skupiny lidí.
Po kontrole, která probíhala hned, jak jsme vkročili do vchodových dveří, jsme se sluchátkami v uších, pomocí kterých jsme mohli slyšet slova průvodkyně, následovali její kroky. Zpovzdálí jste mohli vidět, jak na vás čeká brána se slovy - Arbeit Macht Frei, a několik zděných přízemních budov. Projít tou bránou bylo jako cestovat v čase, přeneslo vás to v mžiku do minulosti. Na místo, kde bylo zavražděno více než milion lidí jen proto, že byli jiné rasy nebo náboženství.
Došla mi slova.
Přecházeli jsme z místnosti do místnosti, z budovy do budovy. Už jen portréty všech těch lidí na zdech mi naháněly husí kůži. Nemluvě o plynových komorách nebo spalovacích pecích. Portréty, tašky, boty, oblečení, vlasy.. žen, mužů a dětí.
Jakmile jsem si utřela slzy po prohlídce koncentrační tábora Auschwitz I, byli jsme převezeni do ještě rozsáhlejšího a vlastně největšího vyhlazovacího tábora Auschwitz II - Birkenau (Březinka). Vchodem tzv. bránou smrti vedly dlouhé koleje, které byly konečnou zastávkou transportů. Po pravé i levé straně bylo stavěné oplocení. Oplocení mělo pod svým dohledem ty nejhrůznější činy, které se mohly v táborech odehrát.
Při odchodu se ve mně hromadily smíšený pocity a já byla ráda, že odtamtud odcházíme.
Žádné komentáře:
Okomentovat