Bylo to asi pondělí, kdy jsem zjistila, že za týden 30.6. mají přijet Thirty Seconds To Mars do Tipsport Areny v Praze. Mrzelo mě, že jsem to zjistila tak pozdě a ani jsem se po lístcích nesháněla, zato jsem si nezapomněla pobrečet na twitteru. Díky mojí aktivitě se mi ozvala jedna holka, že mi prodá lístek za 700,-. Nakonec jsem se s ní domluvila, peníze ji poslala na účet a lístek mi přišel akorát v pondělí! Z mýho okolí jsem bohužel nevěděla o nikom, kdo jede taky, ale i přesto jsem měla neskutečnou radost a těšila se!
Dorazila jsem k aréně chvíli po páté. U několika dveří už pár lidí stepovalo, ale moc jich nebylo. A co jsem se tak rozhlížela, tolik lidí v bílém zas nebylo, ale byla jsem ráda za každého, kdo se připojil. Měla jsem se tam sejít s jednou holkou z twt (@tavina75), ale bohužel jsem jí nepotkala. Uplynula hodina, dveře se pootevřely a postavili k nim zábrany. Lidi se hrnuli, hned jak viděli, že se dveře pohnuly, naštěstí jsem stála u konce tý zábrany. Hned jak tam dali zábrany, dveře zas zavřeli. Po pár minutách se šíleně rozpršelo, otevřela jsem deštník a doposud neznámý holky mi byly vděčný, že stojim zrovna u nich. Už jsem si přála, aby ten čas utíkal rychleji, protože historky těch lidí byly chvílema na zcvoknutí!
V 18:30 otevřely dveře dokořán a tlačenice započala! Jakmile jsem se dostala do dveří, zmateně jsem se rozhlížela, protože jsem tam byla poprvý. V zápětí jsem si všimla holky, která šla předemnou, že se někam rozeběhla, tak jsem běžela za ní (tak to dopadá, když jdete sami na koncert). Dostala jsem se do zóny standartního stání a rychle běžela k zábradlí, byla jsem 3. od zábradlí, což nebylo špatný. Avšak mít stání u pódia a dostat se úplně dopředu muselo být úžasný. Při čekání na kapely mi vážně nějakej parťák chyběl, protože stát tam sama stojí za prd, ale věděla jsem, že při koncertě už mi to bude úplně jedno. Čas ubíhal a sál se zaplňoval, jak předemnou tak za mnou. V 19:30 si Albert Černý se svojí 'novou' kapelou Lake Malawi stoupli před publikum a pokřikem uvítali Prahu. Jejich písničky jsem neznala, většina byla taková pomalejší, moc nic mi to neříkalo, ale nebyly špatný a on si to užíval. Než bych se zaměřovala na text písniček, jsem spíš sledovala jenom jeho. Na něho by mě bavilo koukat i hodiny. No, po půl hoďce brnkání na kytaru se s náma rozloučili a poděkovali.
Ve 20.30 se z repráku pustilo Birth, já s připravenou kamerou zběsile hledala odkud Jared vyjde a nic. V druhý půlce písničce tam už vstoupil s korunou na hlavě a mával s obří bílou vlajkou s modrým logem. Všichni řvali ze všech sil a on začal písní Night of the Hunter. Největší řev davu byl jednoznačně u This is War a za mě i u Conquistador. Záviděla jsem těm, kteří stáli u pódia, protože byla možnost, že si je vytáhne na pódium a že si jich tam vytáhl dost. Nejdřív jednoho kluka (Petr), poté i pár a malého kluka (Adam). Chudák malej mu ani slovo anglicky nerozuměl. Párkrát se nás ptal jakou písničku chceme teď, mohla jsem si skoro vykřičet všechny hlasivky, když jsem ječela Northern lights, ale nezabralo to. Mrzí mě, že ji nezahrál a to ani The Fantasy nebo Vox Populi. Zato akustika byla boží, hned jak popadl kytaru, zazpíval první tóny, jsem se slzami v očích zvedla papír s Thank You. Otáčela jsem se a dost lidí ten papír taky mělo. Celková show byla neuvěřitelná, ať už obrovské balóny (kterých jsem se díky mé maličkosti ani nedotkla), pestrobarevný reflektory nebo miliony bílých konfet. A nakonec při závěrečné písni Up In The Air si přizval na pódium minimálně 20 lidí. Slyšela jsem jen jak volá do mikrofonu "You wanna come? Here? You can" nebo " Yes, you too, yes, you, you"! Jeden z dalších skvělých koncertů mám za sebou a nemůžu se dočkat příštího!
Žádné komentáře:
Okomentovat