Zdravím a doufám, že jste měli 1. srpnovou středu (ne)příjemnou jako já!
S kamárádkou jsme nevěděly, co dělat v tomhle mrtvým městě, tak jsme se rozhodly někam se projít. Protože svojí bláznivou kamarádku moc dobře znám, věděla jsem, že to nebude jen tak. Nejdřív jsme plánovaly jít k resslu, kde měly být poblíž jakýsi trubky a z nich bysme viděly na celé město. Kvůli vedru jsme to zakotvily jenom někde poblíž, hodily pár společných selfies a rozhodly se, že půjdem na sushi.
Cestou jsem potkala mojí lásku (@papayovak) s jejím psem, který mě chtěl mimochodem sníst, větším než jsem já. Zatímco jsme mířily k centru, mi kamarádka říkala, jak by chtěla zkusit nějakou výzvu. Najednou jednu z nás napadlo: "Co kdybysme prošly celé město bez bot?" Obě jsme s tím se smíchem souhlasily a tlemily se dalším absurdním nápadům. Vymyslela jsem cestu na Šibeník (park). Kamarádku dokonce napadlo zajít do tesca, jehož cesta vede přes Šibeník, takže jsme se domluvily a možná pobavíme i prodavače. Po (jako vždy) výtečném sushi jsme pelášily domů sundat boty, protože proč je táhnout v ruce, žejo. Pomocí svý aplikace Runtastic, která zaznamenává kromě běhu i další sportovní aktivity včetně obyčejné chůze, jsem odstartovala naší promyšlenou trasu a vyrazily jsme! Kráčely jsme sebejistě s hlavou nahoře a posmívaly se lidem zírajících na naše holá chodidla. Avšak smích nás přešel hned v parku. Po nějaké době, přibližně 2 km od startu, jsme se kroutily po každém druhém kroku, díky úžasnému chodníku plného kamínků různých velikostí. Po zdolání cesty smrti, jsme byly rády za normální hladký chodník či hebkou trávu.
V tescu jsme teprv poznaly, jak moc nás chodidla bolí. Nejvtipnější, ale bylo, že jsme tam koukaly po oblečení a vlastně jsme ani neměly boty. Zajímalo by mě, co si ostatní kupci mysleli. Z tesca jsme samozřejmě nevyšly bez čokolády, které se kamarádka vyžadovala. Cestou zpátky jsme to bez rozmyšlení vzaly jinudy, to peklo v parku jsem už nechtěla nikdy zažít. Střihly jsme to do centra a ukázaly své nahé dolní končetiny i tam. Čím víc jsme se blížily domů, tím víc jsme se nemohly dočkat, až po 8km cestě svý kejty ponoříme do vody a nebudem dělat nic jinýho než relaxovat. A taky to jsem udělala, ale upřímně pokulhávám ještě teď.
Zkuste si to taky a napište mi o tom, ráda si přečtu, jaké to bylo pro vás!
Žádné komentáře:
Okomentovat