Jakmile jsem zjistila, že se sem hoši z All Time Low zase ženou, nemohla jsem si je nechat ujít!
Protože to bylo během týdne, přesněji ve středu 26.2., musela jsem to nějak domluvit doma i ve škole, naštěstí to šlo bez problémů. Večer před koncertem jsem se tak těšila, že jsem nemohla nedočkavostí usnout. Ráno jsem prohrabala celý šatník a lámala si hlavou, co si vzít na sebe, jelikož jsem na žádným koncertě dřív ani nebyla. Na oběd jsem se stavila v mekáči, ve kterým jsem měla takový štěstí, že jsem tam potkala učitele ze školy, který na ten den plánoval písemku. Nebyl moc nadšenej a já se na něj jen přihlouple usmála.
Kluci mě vyzvedli před barákem kolem druhé, pustili jsme si ATL a spokojeně jeli směrem na Prahu! Po příjezdu jsme se šli najíst do Palladia (z fotky jde poznat, že skupinový selfie nejsou mojí parketou).
Čas utíkal a my jsme přecpaní pomalu mířili do Roxy. Před klubem už se celkem tvaroval hustý dav, ale nebylo to tak hrozný a nenapádně jsme se mezi něj vecpali. Jakmile se otevřeli dveře, začlo šílenství. Lidi se tlačili, mačkali a nadávali na sebe. Zázračně jsem se dostala ke dveřím a pak už to bylo snadný. Dala jsem si věci do šatny a společně s klukama běžela k pódiu. Tipla bych si, že jsme stáli tak v 10. řadě. Za hodinu se to už celé zaplnilo a na pódium nakročila britská předkapela Blitz Kids. Nebyly vůbec špatní, ale protože jsem jejich písničky neměla moc oposlouchaný, nebylo to ono. Ovšem nemůžu nezmínit, že hlavní zpěvák byl fakt kus. Rozloučili jsme se s nimi s velkým potleskem a netrpělivě vyhlíželi ATL.
Uběhla další hodina a na pódium už se vrhli kluci z kapely. Spustil se křik, řev, jásání a s tím i první akordy uvítací písně Do you want me (Dead?). Zatímco na pódium lítaly podprsenky různých barev a velikostí, jsem lítala i já. Dav byl fakt šílenej a neustále se tlačil a já to schytávala. Avšak díky těm bláznům jsem se jakýmsi způsobem dostala uplně dopředu a užívala si to ještě víc. Při akustice to dokonce jednu holku dostalo natolik, že ji v mdlobách musela odtáhnout ochranka. Vůbec se jí nedivim. Díky tomu dusnu mi bylo taky každou chvíli na omdlení. Proto jsem byla šíleně vděčná akustickým písničkám, protože lidi doslova stáli v klidu a jen zpívali, mávali rukama a já mohla zvolna dýchat. Nestěžuju si, jen při normálních písních jsem věčně skákala, vyřvávala texty a na dýchání nebyl čas. Při písni Timebomb si vybíral Alex lidi na pódium, natahovala jsem ruku co nejvíc to šlo, ale nevšim si mě. A jako na potvoru si vybral zrovna kluka, kterej stál přímo těsně za mnou!! No co. Koncert kluci ukončili klasikou Dear Maria, count me in a po dohrání vyhazovali do sálu trsátka. Lidi se o ně rvali jak o život a dokonce kamarád měl to štěstí a jedno našel, radost mu vyzařovala z očí a já ji sdílela s ním!
Byla to opravdu neuvěřitelná noc a navždy na ní budu vzpomínat. Jakmile se tu znova ukážou, budu rozhodně při tom!
Žádné komentáře:
Okomentovat