Léto začalo a byl pravý čas vytáhnout paty ven a ještě dál! Tentokrát vám popíšu návštěvu jihovýchodní Asie, kterou jsem uskutečnila společně se svojí rodinou
Cesta do Vietnamu trvá opravdu dlouho, 18 hodin. Letěli jsme přes Rusko, kde jsme přestupovali na jiné letadlo. Málem jsme díky hladu a frontě v Burger Kingu nestihli let, ale nakonec nám štěstí přálo. Jestli počítáte někdy s tím, že se v letadle prospíte, tak nedoufejte. Prostřídala jsem na sedačkách asi tak všechny možný polohy, které na světě existují a žádná nepomohla. Ale přece jenom na každé sedačce byly k dispozici monitory s filmy, hrami a muzikou.
Cizí lidé, odlišná kultura, jiné prostředí, tohle všechno vám dojde teprve, když to zažijete na vlastní kůži. První, co do mě narazilo, bylo dusno, který by se v tu chvíli dalo snad i krájet. K moři jsem se dostala až po zdolání nekonečno návštěv všemožných příbuzných. Ubytování u moře se zdálo útulné až na hmyz, který si se mnou hrál v každým hotelu na honěnou. Po strávení odpoledne u vody jsem se rozhodla, že tam budu chodit jen ráno. Tím narážím na odpadky pohozené po celé pláži. Přirovnala jsem je k malým písečným krabům, až na to, že se po obědě ukážou, ale už nezmizí. Nad tím jsem mávla rukou a raději se kochala palmami, mořem a jeho ostrovy.
Několik dní strávených ve městě ve mně vzbudilo smíšený pocity. Jedním slovem chaos. Vietnamci mají velmi zajímavý dopravní systém. Každopádně uvidíte tak sto motorek, které jezdí různým směrem a vzájemně na sebe troubí. Auta potkáte max. 2x za hodinu. Turistů je tam spoustu a rozeznáte je snadno, čekají u silnice, až budou moc přejít.
Měli jsme také tu možnost zajít do zábavného centra, kde byly samé atrakce jako kolotoče, paintball, horská jízda, laser game a plavecké areály. Nejvíc mě však zaujal strom přání. Za menší poplatek jste si zakoupili kus krepového papíru, na který jste napsali své přání a pověsili ho na libovolnou větev. Je mi jedno, zda se mi přání splní, ale jednou se tam vrátím a podívám se, zda tam pořád visí.
Žádné komentáře:
Okomentovat